Masochismus českého voliče

V Čechách máme přes osm milionů voličů, lidí, kteří mohou ovlivnit to, kdo jim bude vládnout. Z těchto osmi milionů přišlo k volbám v roce 2006 něco přes pět milionů lidí. Tři miliony tu pravděpodobně nežijí a je jim tedy jedno, komu svěří své peníze, protože už mají konta mimo Českou republiku.

Tři miliony liknavých lidí bez názoru, líných se zajímat o politické dění. Nemyslím to, co se prezentuje v médiích, ale to skutečné dění. No dobrá. Třeba jen nestihli dojít do volebních místností, mají to daleko a nebo se prostě stydí. Pak tu máme přes tři a půl milionu lidí, kteří znovu a znovu dávají hlas ODS nebo ČSSD v domnění, že se něco zásadního změní. Že se konečně bude dělat politika. Levicová nebo pravicová. Prostě politika podle tradičně nesmysleného plánu. V poslední době jsme dokonce vychováváni v tom, že musíme podpořit jednu stranu, aby nezvítězilo zlo té druhé. K smíchu. Už nám ani nepředkládají to, v čem jsou přínosem pro společnost, ale hází špínu jeden na druhého.

Pak tu jsou voliči komunistů. Chápu, že pokud došlo k dohodě o nezrušení Komunistické strany a všichni se domníváme, že noví komunisté jsou jiní komunisté, má tato strana tak silnou voličskou základnu. Celých 685 tisíc. Vedle nich jsou ještě Zelení, kteří to myslí ekologicky, ale nějak se nejsou schopni dohodnout v rámci vlastní strany. Prostě moc demokracie škodí, zvláště když ji nemá kdo hlídat. Počet voličů, kteří dali svůj zelený hlas, byl přes 336 tisíc. A nesmím zapomenout na KDU-ČSL, kterou již nikdo nebere jako koalici, navíc se nám také poněkud trhá. Tehdy 386 tisíc hlasů.

Suma sumárum je to pět milionů hlasů pro strany, které během posledních let nedokázali nic jiného, než zničit průmysl, prohrát dobře připravené arbitráže, zdevastovat zdravotnictví a školství, zdecimovat přírodu a otrávit lidi z politiky. A zapomněl bych, zadlužit tuto zemi na pěkně dlouhou dobu. Opravdu jsme tak neschopní se rozhlédnout? Dívat se, poslouchat, hodnotit a ptát se? Opravdu nám stačí pár předvolebních billboardů za naše peníze (co si budeme namlouvat), politické strany jsou velmi dobrým zadavatelem reklamy, pár předvolebních meetingů, na kterých dostaneme igelitku a květinu. Opět se při volbách spokojíme s nesmyslem, že není koho volit a dáme hlas některé ze „silných“ strany? Ona ta síla totiž není v tom, kolik mají členů, kolik obsadili vlivných funkcí a kolik dávají na reklamu, ale jak pracují pro tento stát a lidi v něm.

Pokud si koupím výrobek nebo službu, která mne zklame, pravděpodobně už se k němu nebudu vracet. Vyhodím ho a příště si koupím něco jiného. Proč to nejde u politiků a jejich stran? Znovu a znovu nás klamou a my jim znovu a znovu dáváme své hlasy. Masochisticky se utěšujeme, že už to bude jiné. V čem jiné? Přijdou noví úředníci, vymění se vybavení kanceláří, vypíší se nové dluhopisy. Uplynulo již dvacet let od chvíle, kdy se to mohlo změnit. Nadvládu jedné strany vyměnila nadvláda peněz. Říkáme si, že to ještě není tak hrozné a mocipáni nás v tom ještě podporují. Zadlužujeme se a je nám vtloukáno do hlavy, že je to tak správně. Lžou nám a my jim to baštíme. Dívejme se po politické alternativě, sledujme jiné politické strany, které něco skutečně dělají. Hledejme lidi, kteří chtějí vyčistit politiku a dejme jim svůj hlas, když už to nechceme nebo nemůžeme udělat sami. Dvacet let je dlouhá doba a myslím, že ti, co si chtěli nahrabat, už měli dost příležitostí. Nyní musí přijít ti, kteří z trosek opět vybudují fungující stát, který se dokáže postarat o své občany a ti ho za to budou mít rádi.

Odmítám nařčení z naivity, nemístného optimismu, idealismu a podobných zaklínadel. Absolutní spravedlnost neexistuje, ale to ještě není důvod k tomu, abychom se nepokoušeli k ní přiblížit. Udělejme z české republiky sociálně spravedlivý stát s jasnými pravidly. Neobdivujme zloděje, podvodníky a hazardéry. Přijměme už konečně odpovědnost za sebe a za své potomky a nenechme se stále balamutit.

Petr Hroch Binder, poutník Hroch, zakládající Strany Hroších poutníků