Když mi před časem volal pan ředitel Ing. Jiří Grünbauer z Dětské odborné léčebny v Bukovanech a zval mne na slavnostní otevření solné jeskyně, netušil jsem, co mne ve středu, na svátek Zuzany, v bukovanském zámku čeká. Všichni se ke mně chovali zdvořile, jako k nějaké celebritě. Setkali jsme se u velkého stolu v kruhové jídelně. Bylo připraveno pohoštění, ze kterého jsem uzobnul jen několik kousků papriky. Neměl jsem hlad. Chvíli jsme si povídali a seznamovali se a přesně ve čtvrt na jedenáct jsme se přemístili ke vchodu do solné jeskyně. Tam měl pan ředitel léčebny proslov a také mluvil pan ředitel RNDr. Josef Konečný z Českého červeného kříže. Pak jsme šli stříhat bělostnou pásku a kousek mám schovaný. A najednou nastal problém, jak se dostat do zamčené jeskyně. Zabezpečovací zařízení bylo neoblomné, ale naštěstí pan ředitel Jirka měl tu správnou kartu a tak jsme se dovnitř dostali.
Byl jsem v Bukovanech v polovině června, na Zámecké slavnosti a musím přiznat, že za tu chvilku, se to tu změnilo k nepoznání. Prošli jsme dvěma místnostmi, šatnou a recepcí. Tam si všichni museli nazout modré igelitové návleky, jako u doktora. Jen já se vyzul a dál šel bosky. To, co jsem spatřil ve dveřích, mne doslova nadchlo. Na třiceti metrech čtverečních se nacházela pohádková jeskyně. Solné krápníky vypadaly jako z ledu a osvětlovalo je množství různobarevných diod. Ty navíc měnily svou barvu a tak se jeskyně propadala do ledově modré a pak ohnivě červené, aby se za chvilku změnila na uklidňující zelenou. Obsadil jsem jedno ze zadních lehátek a kochal se pohledem na strop. Kam mé oko pohlédlo, byl nějaký pohádkový výjev. Na zemi pak dvaceticentimetrová vrstva drcené soli z Mrtvého moře. Ta mne hladila na chodidlech. Děti pak byly vpouštěny v malých skupinkách do jeskyně a jejich nadšení neznalo mezí. Jedna holčička nakvašeně prohlásila: To je dobrý a já zítra odjíždím domů. Jiné dítě chtělo mít jeskyni doma a začalo vymýšlet, jak to šikovně navrhne tátovi.
Když se všechny děti pokochaly, byli jsme opět pozváni do jeskyně. Tentokrát pan ředitel vypnul velká světla, ztlumil hudbu a zavřel dveře. Za hodinu mne probudila velká světla a otevřené dveře. Nechtělo se mi vstávat a jít do toho světa plného spěchu a znečištěného vzduchu a hluku. Ale musel jsem. Po báječném obědě jsme měli s pány řediteli besedu ve velké jídelně, která se zaplnila dětmi. Pan ředitel Jirka nás opět představil a pak mluvil pan ředitel Josef, který povídal o Červeném kříži. A já si vzpomněl na hodiny branné výchovy na střední škole, kde nás to nebavilo. Vzpomněl jsem si na spoustu odvážných lidí, co nasazují své životy, aby zachránili cizí. Jedna z dívek projevila své přání, stát se po studiích členkou mise v zahraničí. Pan ředitel poněkud zchladil její nadšení informací, že to není tak jednoduché. Červený kříž, symbol naděje, pomoci, ochrany, odhodlání, víry a milosrdenství. Červená barva krve na bílém poli touhy po míru. V tuto chvíli někde někdo zápasí o život. A to jen proto, že jiný po něm vystřelil. Nepřítel. Člověk se stejnými problémy, potřebami i pocity. Přesto tak jiný, tak vzdálený. Vzpomněl jsem si na dobrovolníky, kteří pomáhají, kteří dávají krev. A nad tím vším vlála ta bílá vlajka s červeným křížem, vlajka, která ochraňuje a spojuje. Přesto mají některé země jiné symboly. Jak směšné v dnešní postmoderní době.
Nakonec jsem měl prostor i já. Vyprávěl jsem o své přezdívce, i jak jsem k ní přišel, o knížkách Putování Hrocha a proč vlastně vznikají, o putováních, o výletech, o setkáváních, o lidech. Přál jsem si, aby se ty děti nebránily svému dětství, aby se nesnažily brzy dospět, aby si užívaly to, po čem my dospělí pak celý život jen toužíme. Diskuze byla divoká, veselá a plodná. Dnes mi Jirka psal, že nejvíc se ho děti ptají až teď, když už je poutník Hroch pryč. A on jim odpovídá, že umím čarovat, že je má poutnická hůl kouzelná a že na Horním hradu straší. To jsou přece děsně důležité otázky, na které se musíme ptát, pokud jsme ještě dětmi. Až totiž dospějeme, stanou se z nás nepřátelé, kteří jen hledají cesty, jak zbohatnout, koupit si lepší auto a dopřát si hezčí dovolenou. A jednou, možná, si posteskneme, že už nejsme děti. Podle jednoho testu mám v sobě 92 procent dítěte a jsem na to dětsky hrdý.
OMNIA VINCIT AMOR
Petr Hroch Binder, poutník Hroch
