Když za mnou před několika týdny přišel pan Berka a požádal mne, abych na Červeném Újezdu sehrál několik pohádek pro děti z mateřských školek, netušil jsem, co mne čeká. Snad právě proto jsem mu na tu práci kývnul. Z jednoho týdne hraní se staly bezmála dva. Prý budu hrát tak dvakrát, třikrát za dopoledne. Prostě pohoda na čerstvém vzduchu a mezi roztomilými dětmi. Pokud pominu to, že musím každý den vstávat v čase, kdy jsem býval zvyklý uléhat, potom se musím navléknout do veselého oblečení středověkého klauna, nastartovat auto a čekat na ostatní aktéry před domem, nemohu pominout stresující průjezd ranní Prahou, kdy se neustále někdo snaží nabourat moje autíčko. Lidi blbnou za volanty, dámy se malují, místo toho, aby na zelenou odjely, přednost nikomu nic neříká a tak podobně.
V devět hodin začínáme hraní. Jsem vždy o deset let starší a tak se musím uklidnit zámeckou oplatkou z Bukovan. Dám si raději tři a to už vcházejí do zbrojnice první děti. Některé pozdraví, jiné dělají, že mne nevidí. Také se některé dítě usedavě rozpláče, ale neberu si to osobně. Začíná pohádka O ztracené princezně (to je ta, co jsme hráli na kočovném divadlu v roce 2008 a kterou jsem už nikdy nechtěl hrát). Děti spolupracují, někdy se přetahují o bubínek, jindy nechtějí zachraňovat princeznu, ale pokaždé to dobře dopadne. Drak je zabit udatným rytířem a princezna zachráněna.
Těch představení za dopoledne udělám i osm a mám vážně dost. Dneska přišla i jedna velmi militantní skupinka. Okamžitě po příchodu mi rozebrali všechny rekvizity, začali mi trhat moje oblečení a zvědavější se koukali, co mám pod sukní. Dostal jsem několik kopanců a někdo do mne zezadu vrazil meč. Naštěstí je hodná paní učitelka odvolala, donutila je vrátit mi téměř všechny pomůcky a já mohl začít hrát. Všechno probíhalo dobře až do místa, kdy se objevím převlečený za draka. Neměl jsem to dělat. Normálně zápasím jen s jedním rytířem. Někdy dostanu mečem pod koleno (výš nedosáhnou), ale teď se na mne vrhla celá třída. Povalili mne na zem a dali mi válečky. Někdo mi sejmul brýle, abych nemohl viníky identifikovat a pak do mne bušili hlava nehlava. Podezřívám paní učitelku, že se také přidala. Soudím tak podle otisku zubů na mé levé noze, které nevypadají dětsky.
Asi se zítra panu Berkovi omluvím a půjdu na nějaké bezpečnější místo. Třeba do hrošího výběhu v ZOO.
Petr Hroch Binder, poutník Hroch
