Naši mě čertem strašili průběžně celý rok. Nutno podotknout, že bez valnějšího úspěchu. Zlobil jsem, na rozdíl od starší sestry, která jenom žalovala, jako celé peklo. Čerti se mnou šili, maminka z toho měla hlavy bolení, tatínek ruky a já zadku. A aby sestra neměla pocit, že nepatří do rodiny, třískali jsme se navzájem mezi sebou. Čím více se však blížil svátek sv. Mikuláše, začalo se mé chování rapidně zlepšovat, až měla maminka kolikrát starost o mé zdraví. V den D učiněný svatý. Přišít mi křídla a mohli mě ty dva (jako Mikuláš a čert) vzít do party. Buď si toho nevšimli, nebo zrovna neřešili personální otázku, ani nevím jak, zkrátka ocitl jsem se nějakým nedopatřením na druhé straně barikády.
Jsou věci, kterým do dneška nerozumím. Např. proč se na sv. Mikuláše říká, že chodí Mikuláš, když zcela evidentně jde o epizodní figuru? No řekněte, co si vybavíte, když se řekne Mikuláš? Bílý, vysoký, fousatý děda s berlí. A to s ním človíček vede dlouhý filosofický dialog na téma já a dobré chování, odříká mu půlku Erbenovy Kytice a další pokleslou poezii. Zato čerta jsem zahlédl sotva jedním očkem přes dveře a do dneška Vám mohu říct, kolik měl v kožichu blech, typ kopyta, radius zakřivení rohů, délku jazyka a další detaily.
Zkrátka celé odpoledne jsme se sestrou řešili existenci nadpřirozených bytostí. Sestra argumentovala, že čerti nejsou, proti mluvily moje loňské zkušenosti. O pět let starší sestře jsem sdělil, že čerti možná nejsou, ale jestli jo a přijdou k nám, zamknu se na záchodě. V podvečer jsme usedli k oknu za záclonu a posmívali se čertům na ulici. Krásná kratochvíle, až do doby, než na naší chodbě zazvonil zvon, zacinkal řetěz a zařval čert. Sestra se svou vírou, že čerti neexistujou, vystřelila jako rozená sprinterka. Asi se chtěla přesvědčit na vlastní oči, ale cestou si to rozmyslela a zahnula na záchod. A tak jsem stačil zaregistrovat zavírající se dveře od WC a zlověstné zacvaknutí kličky. Než jsem stačil doběhnout, bylo obsazeno. Ze zoufalství jsem pěstičkou zabušil na dveře se slovy, že se mi chce hlozně čůlat. Sám jsem netušil jak akutně. Že jsem nekecal za chvíli poznala celá rodina i nezvaná návštěva. Protože jsem si nebyl až tak skálopevně jistý svým vzorným chováním v uplynulém roce, zvolil jsem taktický úprk. Tygřím skokem jsem vplul pod postel a křečovitě se držel nohy. Po čertových marných pokusech vytáhnout mě ven, změnil taktiku a zvednul postel. Ocitl jsem se tváří v tvář kruté realitě. Máma, táta, čert, Mikuláš. Ale kdo je kdo? Naštěstí tady byla maminka, která mě zachránila ze spárů pekelných. Za odměnu jsem jí málem uškrtil, jak jsem se bál toho čerta, co neexistuje. Za básničku a lež, že už nebudu zlobit jsem dostal pytel brambor s uhlím (přeháním, byly tam i sladkosti a ovoce:-). Na rozloučenou čert v předsíni upustil bouchací kuličku. Taky jsem upustil kuličku do tepláčků. Nebouchla sice tak pěkně, ale smrděla pekelně .
Můj sv. Mikuláš dneska mastí karty se sv.Petrem u nebeský brány, můj čert povýšil na Mikuláše a chodí se svým synem napravovat svoje vnoučata a jisto-jistě vzpomíná na svá čertovská léta.
A jaké ponaučení jsem si z čertovských let odnesl? Že zlobit se nemá, a když, tak jenom trochu. Že všechno i strach se dá přežít, že maminka mě vždycky zachrání, i kdyby čert na koze jezdil (na rozdíl od mé sestry:-), že čerti existují jako lidé a že peklo si ze života děláme nejčastěji sami, někdy za pomoci příbuzných, známých, sousedů nebo politiků:-(.
Autor: hroší poutník Petr Berka