Zambosi (Jura Nedavaska se nekde zatoulal)Berka
Ve smluvený den o hodinu dříve podupávám jako idiot před literární kavárnou. Kapsy napěchované drobákama na vracení. Co chvíli mi z té děravé vypadne bůra. Připadám si jako hlavní postava pohádky Oslíku, otřes se, ohni hřbet a seber bůra. Ve dveřích mě málem porazí člověk, co neustále něco nosí. Asi mě odněkud zná, neboť mi tyká. "Nečum a utíkej!" Do rukou mi upustí kurevsky těžkou bednu a ukáže směr utíkání. Běh mi moc nejde, spíš se potácím. Po schodoch, po schodoch, zdolávam poschodia..., do sklepa. Už u druhé bedny se potím jako prase. Přestává mi vadit, že trousím drobný, stejně je nestačím sbírat. Hosti i obsluha v kavárně jsou rychlejší. Ani ve snu by mě nenapadlo, kolik krámů je potřeba, aby se vyrobilo trochu kraválu.
Vysílen padám na židli u vchodu do sálu, kde se bude hrát. To už se ke mně řítí hlavní pořadatelka (moje bývalá kamarádka). S milým úsměvem do mne hrne silou buldozeru informace kolik stojí vstupenka, jaké jsou slevy, kdo měl hrát, kdo hraje, proč nehrajou ti, co měli hrát, kde hrajou příště, co dostal kluk ze zěměpisu, sousedka za pohlavní nemoc a pes k večeři. Spolu s informacemi mi stolek zavalí vánočním cukrovím a miliónem různých letáků, které mám dávat ke každé vstupence. Filtruji nezbytné info od zbytných. Lupen stojí kilo a má kapavku. Víc by si nepamatoval ani Kasparov.
Přichází první divák. Večerníček bledne závistí, jak rychle sbírám reklamní tiskoviny. Než to udělám, uvítám diváka, vydám lístek a letáky, balíček s cukrovím, přijmu peníze, vrátím nazpátek a popřeji hezkou zábavu, tak v sále zhasnou. Supr. Nevidím. Chci si na papír zapsat čárku za první prodaný lístek. Nepíše propiska. Jsem hotovej. Druhý návštěvník. Postup se opakuje. "Co blbneš, vole, jsem zvukař." Neplatí a bere si k aparatuře 10 balíčků cukroví. S údivem zjišťuji, kolik mají kapely členů, zvukařů, kamarádů a fanoušků. Členové, zvukaři, kamarádi a fanoušci neplatí ani pod pohrůžkou lehkého násilí. Propadám těžké depresi. Sál se plní, balíčky s cukrovím ubývají, peníze nepřibývají. Jsem tady asi tak důležitý a úspěšný, jako hajzlbába na Můstku. Depku léčím zvýšenou konzumací vánočního cukroví a piva. Funguje to.
Jako první zpívá Kámen úrazu. Jako vždy báječně. Před sebou vidí zaplněné hlediště. Do mé kasičky bohudík nedohlédnou. Během koncertu stále přicházejí noví diváci a pro pivo a na toaletu odcházejí ti staří. Vyvstává přede mnou problém, jak je označit. Tužka mi nepíše. Pohrávám si s myšlenkou, že bych opouštějícím sál vypíchl oko. Tímto jednoduchým způsobem bych zamezil nežádoucímu pohybu přes kasu a zároveň lehce rozpoznal notoriky a prostatiky.
O přestávce diváky baví poutník Hroch svými příhodami ze života. Jde mu to více než následné vytí koled za doprovodu dětí. Před kamenováním zachraňuje Hrocha duo Žamboši. Žamboch, Žamboška a Jura Nedavaška. No, nedivte se. Jsou ze Vsetína. Tam se třem říká duo. O co hůře počítají, o to lépe hrají a zpívají. Z domova s sebou přitáhli i stádo krtků, jednoho anděla a litr trnek. Kolem půlnoci, po přídavcích, pomalu končí oficiální část večera a všichni se těší na jamování (to není pojídání jamu). Před koncem koncertu se snažím spočítat tržbu. Jedna spanilá dívenka se mě ptá, kolik je hodin. Ze spanilé dívenky se vyklubala písničkářka Simča Klímová a já zapomínám, kolik to bylo. Odcházím s úřadem pod paždím na toaletu. Zde nacházím klid. Profesor matematiky by ze mne měl radost. Nechodil jsi, Peťko, těch dvacet let do školy zbytečně. Umíš sčítat. Heuréka.
S kapelnicí jsme splakali nad vejdělkem a s ostatními pěli koledy do brzkých ranních.
To by mohl být konec mého příběhu, kdyby se tento týden neozval telefon. "Ahoj Petře, prosím Tě, co děláš 19.12.2008 od 19 hodin? Víš, pořádáme vánoční koncert v areálu bohnické léčebny v divadle Za plotem. Vystupovat bude Kámen úrazu a Žamboši. Přijde i poutník Hroch s vozíkem plným dárků, které pomáhají. Bude vánoční cukroví, skvělá muzika, bohatá tombola, vstupný jenom stovku, aby se Ti to dobře počítalo, a taky nějaký překvapení. Potřebuju chytrýho, hezkýho a silnýho chlapa. Přijdeš?". Na to překvapení jsem vážně zvědavej. A konec konců, kdy se mi poštěstí v Praze slyšet Žambochy a Šutry. Takže nashledanou v Bohnicích.
Autor: hroší poutník Petr Berka.
